Zrušte všechny kláštery!

Kolik? TOLIK???

1. března 2009 v 0:05 | langusta17 |  Galerie
 

Návrat

14. února 2009 v 20:48 | langusta17 |  Články
Táákže,

moji věrní. Byla jsem od října v zahraničí. Odjezd byl tak neplánovaný, že jsem to sem nestihla napsat. Doufám, že jste na mě nezanevřeli a nezapoměli a budete sem zase chodit.

Vaše langusta


PS: Ta zima tady je hroznej nezvyk.



Tajemství

21. září 2008 v 17:59 | langusta17 |  Příběhy
Tu středu ráno se probudila a rychle se podívala na hodiny, zjistila, že za chvilku už bude deset, honem se oblékla a vyšla před svůj dům. Její dům se nacházel na okraji malé francouzské vesničky. Bylo to větší hospodářství, ke kterému patřilo poměrně velké pole. Vydala se po kamenité cestě směrem k místnímu kostelu. Cestou potkávala sousedy a místní děti, které již takto brzo z rána, s křikem pobíhaly ulicí a honily se za míčem.
Cestu znala tak dobře, že by mohla jít i poslepu. Jakpak by ne, když se chodí do kostela zpovídat středu co středu.
Došla před starobylý kostel, který vypadal jako by tu stál již od nepaměti. Ve spěchu si naposled upravila vlasy a vstoupila dovnitř, kde se zavřenýma očima nasála tu zvláštní zatuchlou vůní, kterou tak milovala. Nesrozumitelná šeptaná slova se díky akustice kostela nesla prostorem. Ve zpovědnici někdo je. Usedla proto do lavice a začala se modlit. Bystrý pozorovatel by si všiml, že se jí mírně třesou ruce. Netrvalo moc dlouho a závěs zpovědnice se rozhrnul a z něj se pomalu vyšla stará žena a s klapotem hůlky odcházela směrem k východu. Nadechla se a vyrazila ke zpovědnici.
Klekla si a pokřižovala se.
"Vítej, dcero."
"Otče, zhřešila jsem."
"Jak?"
"To bys mohl vědět, když jsi hřešil se mnou."
"Pššt!"
"Kdy se zase sejdeme?"
"Teď to nepůjde. Otec Abruti něco tuší."
"Otec Abruti taky není žádný svatoušek, slyšela o něm pěkné věci a s Bohem to nemělo nic společného. Je falešný, jak celá ta vaše slavná církev."
"Teď se rouháš."
"Chci tě vidět a je mi jedno jak si to zařídíš. Dej si pětkrát otčenáš, pokud to uleví tvé duši, a večer přijď."
"Uvidím co se dá dělat. Buď s Bohem."
"Raději bych byla s tebou."
Nasupeně odhrnula závěs a rozčíleně šla domů.
[[O rok dříve]]
Ve vesnici zastavil taxík, z něhož vystoupila mladá žena a postarší muž v obleku. Celá scéna byla sledována hloučkem místních babek, klasických vesnických drben, kterým ani nebylo hanba ukazovat si jejím směrem. Zaslechla útržky vět, jako:"…to musí být ta vnučka, ta dědička" nebo "…ta to hospodářství nikdy nezvládne." Ignorovalo to, vzala si své kufry a následovala svého společníka, notáře, který ji vedl ke statku jež zdědila po své nedávno zesnulé tetě.
O dva dny později, ve středu, se vydala na průzkum místa, které se stalo jejím novým domovem. Vychutnávala si zdejší venkovskou atmosféru a dokonce i zvědavé pohledy místních. Podvědomě směřovala ke kostelu. Vešla dovnitř a poprvé ucítila zvláštní, starou, zatuchlou vůni, kterou si v budoucnu tak oblíbí. Došla ke zpovědnici, vešla a poprvé uslyšela ten hlas. Od té doby ho slýchával každou středu. O pár týdnů později se s jeho majitelem scházela i mimo kostel a nejen ve středy.
[[Současnost, úterní večer]]
"Synu?"
"Ano otče?"
"Mám pro tebe speciální úkol. Vyhlédl jsem si tě k vyšším cílům, ale potřebuji vědět, že je na tebe spolehnutí."
"Vy víte, že je, otče."
"Potřebuji na pár dní odjet a proto bych ti rád svěřil všechny mé nynější povinnosti. To znamená kázání, chod celého kostela a budeš mít zpovědní službu celý týden, nejen ve středu."
"Jistě otče."
"A málem zapomněl. Pan Sonneur, náš zvoník, odchází. Mohl by ses pokusit najít za něj náhradu?"
[[Čtvrtek]]
Tento týden nešla ve středu, jak byla zvyklá, ale ve čtvrtek. Včera nemohla, nešlo to, prostě by to neunesla. Musela by buď lhát bohu, což by dokázala jen těžko, nebo jemu říct pravdu, což by nedokázala určitě. Poklekla, tak jako vždy a okamžitě začala mluvit tichým, rozrušeným hlasem. Oči upínala ke stropu.
"Otče, zhřešila jsem. Podvedla jsem muže, kterého nejvíc miluji."
Žádná odpověď.
"Nedorazil na smluvenou schůzku a já ve vzteku udělala strašnou hloupost."
"Pět otčenášů, pokud to uleví tvé duši."
Vylekaně otočila hlavu směrem k mříži, odkud zazněl známý hlas.
Chtěla něco říct, ale už nebylo komu. Vstal a rázným krokem přešel celý sál a zmizel někde v útrobách kostela. Šel, plný nenávisti k lidem, nešťastný a zdrcený, ale přesto měl na tváři trpký úsměv. Splnil i poslední úkol otce Abrutiho, našel kostelu nového zvoníka.
[[O patnáct let později]]
Malebné francouzské údolí zalévalo slabé ranní světlo slunce. Krajem se nesl zvuk zvonů. Na zápraží starého domu seděla asi pětatřicetiletá žena a na tváři se jí leskla slza.
"Proč pláčeš maminko?"
Lekla se, zvedla hlavu, hřbetem ruky utřela slzu a pokusila o úsměv.
"Ale to nic, běž za tátou, Patriku. "
Chlapec se poslušně otočil a veselým krokem se vydal na pole, za jejím manželem. Zvony pořád neutichaly.
Už mi tě nic nepřipomíná, snad jen ty zvony…
Chlapec se v půli cesty otočil a usmál se na ni. Jeho velké modré oči byly plné štěstí a života.
…a ty oči.
 


Deníček

14. září 2008 v 17:26 | langusta17 |  Vtípky
Můžeš kreslit, můžeš psát, ale listy netrhat, toho bomba kluka co to píše deníček to nemá rád.
PK
1. ledna
Bál
Můj milý Deníčku,
včera byl Silvestr a já se pod tlakem všech dojmů (a taky punče) rozhodl, že si tě pořídím a budu si do tebe psát své úvahy a myšlenky.
Včera byl silvestrovský bál. Byl jsem hrozně nervózní. Všichni lepší bratři už byli rozebraní, takže jsem měl nervy v kýblu. Jít na ples sám? Trapáááás. Zvalo mě spoustu bratrů, ale neodpovídali mým nárokům. Napadlo mě pozvat otce představeného, ale nakonec jsem si to rozmyslel. Je takovej všelijakej a navíc už ho požádal bratr Sebastián. Navíc mě deptal fakt, že můj šatník je sto let za Kristem.
Nakonec jsem se rozhodl pro ten hnědý hábit na kterém jsem si udělal rozparek. Navíc jsem si na něj vyšil "Paddy Kelly, není skvělý?". Kolem sedmé (ráno) jsem se začal chystat, neboli šňořit. Můj spolubydlící se na mě divně díval, možná proto, že bál začínal až v deset večer. "Však ty se pak budeš stresovat, tajtrlíku. Já budu mít klid" říkal jsem si v duchu. A aby řeč nestála (moc si nerozumíme), zeptal jsem se:"V kolik tě ten tvůj vyzvedne?" Něco zabrumlal a šel pryč, byl jsem rád, protože jsem měl klid, takže jsem si rovnal své rovné vlasy. Udělal jsem si nehty, oholil vousy (žádné mi nerostou, ale je to fajn pocit. Připadám si jako MUŽ, s velkým Ž.), vytrhal obočí, vyčistil zuby, umyl se za ušima (a že tam toho bylo) a s turbanem na hlavě zpíval před zrcadlem do hřebenu. Oblékl jsem si hábit a až do večera k němu vybíral vhodné pantoflíčky (mám je jedny, ale co, bál je jednou za rok a já to nechtěl podcenit.) O půl desáté začali vyzvedávat bratři bratry na pokojích. Pro mě nikdo nepřišel, tak jsem se vyzvednul sám. Šel jsem chodbou a měl jsem knedlík v krku, protože jsem se bál těch tajemných slov:"pánská volenka." A bylo to tu, stál jsem před dveřmi do sálu. Nadechl jsem se a vešel jsem.
Málem bych to tam nepoznal. Lavice byly rozmístěny po obvodu místnosti, někdo připevnil ke stropu dico kouli a otec Bernard hrál na varhany disco hity z 80. a 70. let. Hrály i všechny moje srdcovky. A to konkrétně většinu písní z alb: Over the hump, Almost heaven a Growin' up. No pecka, lepší to být ani nemohlo, úplně jsem si chrochtal. Pak to přišlo. Otec představený si stoupnul na oltář a rozverně zaječel:"Pánskáááá volenka a potom, aby to bylo fér, bude zase páááánskááááá volenka. Abychom se prostě proštřídali kluci." Všichni seděli, nikdo nevstal, asi se styděli nebo tak něco. Stoupnul jsem si, došel jsem k punči a kopnul do sebe dva punčáky (něco jako panák, ale s punčem), pak jsem se otočil a šel jsem k Rupertovi. "Jdeš," otázal jsem se mužně a chrabře. Zavrtěl hlavou. Udělal jsem tedy krok do strany a zeptal Františka: "Jdeš?". Dostalo se mi stejné odpovědi. Po desátém "jdeš" jsem histericky zaječel:"Tak proč jste sem lezli, když tu jen sedíte?" a šel jsem na další punčáky.
No fakt super, zase se příště budu pro ně šňořit. Nevím co se dělo, když jsem utekl s brekem na cimru, ale můj spolubydlící přišel ve tři ráno a prozpěvoval si: "Decibely lásky, jo to je muzika."
Jsem unavený, tak dobrou noc, deníčku. Co nejdřív zase napíšu.

Korespondence

7. září 2008 v 0:29 | langusta17

Drahá rodinko,
Nezlobte se, že písmo v mém dopisu je tak kostrbaté, ale ležím na kamenné posteli přikrytý slaměnou duchnou. Tento dopis musím psát v noci, abych nevzbudil svého spolubydlícího. On totiž přez den spí a v noci pořád někde lítá. Nikdo se mnou nechce bydlet, tak mě šoupli do pokoje s netopýrem. Sice mě taky moc nemusí, ale zásobuji ho mouchami, tak mě snáší. Jinak se u nás v klášteře nic moc neděje. Největší vzrušení vždy způsobí kanadské žertíky, které mi provádějí ostatní. Šel jsem to požalovat otci představenému, ale dal mi na židli napínáček a pak mě poslal na hanbu. Řekl, že jsem ufňukánek a ať to zkusím požalovat doma. A právě proto vlastně píšu. Jak zajisté víte, za necelé dva měsíce složím věčný slib. Jistě víte, co to znamená. Můj věčný pobyt tady (i o Vánocích,fňuk). Jak se datum slibu blíží, zjisťuji, že na to nejsem dělanej. Prostě nejsem z klášterního těsta. Jak říká otec František "Ty seš levej i na to modlení." Rodinko, prostě chci říct, že asi nezapadnu. Pořád se mi posmívají. Když se ohradím, řeknou, že je to proto, že jsem ještě bažant a jim se to tak dělá. Bažant? Po pěti letech? Vždyť v klubu "PADDY NECHCEME TĚ TADY" jsou i kluci, co jsou tu jen půl roku. No uznejte sami. A taky na mě pořád křičí- "Paddy,Paddy, šilhá hlady." To je pravda. To jídlo se tady nedá jíst. Včera byla vaječinka bez vajíček a dneska kuře s rýží bez kuřete. Zkrátka, celým tímto dopisem chci říct- PŘIJEĎTE SI PRO MĚ!
Váš milující, ne zrovna šťastný mnich PK(Paddy Kelly,víme?)
PS: Pošlete mi, prosím, na zbylé dva měsíce mého plyšového oslíčka. S ním se ta samota bude lépe snášet.
PPS: Doufám, že se máte dobře.
PPPS: Angelo,máš to na starost, jestli zapomenete, udělám ti čínskej oheň.
PPPPS: Pošlete mi nejmíň sto mých fotek, poautogramuju si je. To víte, už mi to chybí.
PPPPPS: Nezapomeňte na toho oslíka.
Čau brácha,
jsme rádi že se máš dobře. U nás taky všechno tip ťop. Zase napiš, sluha to čte a pak nám ve stručnosti řekne, co jsi asi psal.
Tvoje občas vzpomínající rodinka
Milovaná rodinko,
ani nevíte jak mě vaše řádky zahřály u srdce. Jen nevím, co ten sluha, je to pořád Albert? Jestli jo, tak mu vyřiďte (jestli to fakt čteš ty Alberte, udělám ti čínskej oheň) že ho pozdravuju.
Neposlali jste mi ty fotky, co naplat. Mnohem víc mě mrzí, že pořád nedorazil ten oslík. Určo to bude omyl na poště, co Angelo? Taky se blíží datum mého slibu. Mám už sbalený kufříček, takže stačí přijet a můžeme vyrazit. Ju?
Mimochodem, netopýr už se nevrátil. Slyšel jsem, že prý je teď s klukama od vedle a prý je spokojenější. Lulin. Určitě tedy pochopíte, jak moc potřebuji toho oslíka!
Páčko,
Váš milující, pusující, sexy svůdný hřebeček,
PK ( Paddy Kelly, víme?)
PS: Stýská se vám?
PPS: Angelo, nemáš něco poslat? Nápověda- začíná to na O a končí na SLÍK. (Snad na to příjdeš, ty můj oslíku)
Čau brácha,
jsme rádi, že se máš dobře. U nás taky všechno tip ťop. Už se těšíme na složení tvého slibu. Albert tam pojede a všechno natočí. Pak se na to někdy, pokud bude čas a hlavně chuť možná někdy juknem.
Tvoje občas vzpomínající rodinka.
Moji miláčkové,
jste úžasní, ale pořád nepřišel ten oslík. Apropó, jste pořád stejní truhlíci. Vždyť jsem psal, že ten slib nechci složit. S vaším příjezdem počítám každým dnem, takže jsem zabalený kufříček ani nerozdělával a nosím už týden jedny trencle (ty s oslíkama). Po klášteře se rozneslo, že chci odejít. Včera jsem šel po chodbě a náhodou, úplnou náhodou jsem schovaný a číhající za brněním slyšel otce představeného, jak říkal: "Jestli je to pravda, tak bouchnu sud mešního vína. Ale ten odchod mu dáme pořádně vyžrat, ne?" No nejsou skvělí? Bude víno a asi nějáký žrádlo. Že by dortík?
PS: Kdy už dorazíte?
PPS: Kdy dorazí oslík?
Ahoj,
Moc nás těší zájem, který jsi projevil/a o naší kapelu. Jsme rádi, že se ti naše písně líbí a budeme se snažit udržet si tvou přízeň i nadále. Posíláme naši fotku, měj se krásně a ahoj.
KF
Čumáčci,
děkuji za sladká slovíčka. Víte, že ten dopis zní podobně jako ten, který jsme kdysi posílali těm nejotravnějším fanouškům? A proč jsou na té fotce jen vaše podpisy a má hlava je vystřižená? Ale i tak mi ta fotka udělala hroznou radost, už jsem si ji dokonce i oautogramoval, hned je pro mě cennější. Oslík pořád nedorazil a začínám už být i krapet nervózní. Neberte si to osobně, nechci vás něják křivě obvinit, ale jednou nebo dvakrát mě napadlo, že váháte, jestli máte přijet. Vím že byste to neudělali. Že jo??????
Váš,
již trochu ale ne moc, jen trochu, jakože lehce nervózní bratříček, miláček publika, sluníčko rodiny, muž mnoha úsměvů, Paďousek.
Vážená rodino Kelly,
dovolte, abych se Vám představil, jmenuji se otec Bernard. Nepíše se mi tento dopis snadno, obvykle si našich svěřenců ceníme, ale Paddy je jiný. Jak jen to říct, ať neurazím? Je to mačo. Udělali jsme vše, co bylo v našich silách, aby zjistil, že klášter pro něj není to pravé. Prostě nezapadl, tedy když nepočítám ten incident s kotlem polévky, do kterého zapadl znamenitě. Ani za dlouchých pět let (nemáte představu jak dlouhá léta to byla) se nepřizpůsobil. Mám tušení, že jeho staré zvyky v něm přetrvávají. Mohu to dokázat na několika příkladech.
  1. Nutí bratrům autogramy.
  2. Při několika bohoslužbách vyskočil na oltář a snažil se bratry roztleskat.
  3. Opakovaně podal návrh na zpívání jeho písní při bohoslužbách. Cituji- "An angel strčí všechny ostatní do kapsy".
  4. Několikrát byl přistižen na pokoji s děvčetem.
  5. Ochočil si netopýra.
  6. Píše na zdi psaníčka (pro sebe).
  7. Ukradl veškerou mrkev z klášterní zahrádky a vymlouval se, že prý mu příjde nějáký oslík.
  8. Ostatní bratři se s ním odmítají sprchovat.
  9. Velkou, nesmyvatelnou, červenou fixou zakroužkoval na mém vzácném globusu ze 16.století všechna města, kde měl kdy koncert.
  10. Neustále se hlásí na službu v kuchyni a uďobává.
Proto vás žádám, prosím a apeluji na Vás- ODVEZTE SI HO!!!!!
Ahoj,
Moc nás těší zájem, který si projevil/a o naší kapelu. Jsme rádi, že se ti naše písně líbí a budeme se snažit udržet si tvou přízen nadále. Posíláme naši fotku, měj se krásně a ahoj.
KF

Kam dál